Kazatel 12,8.13-14: "Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí.. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé." 

Zrovna si tak sedím na verandě misionářů z Anglie, kteří již 25 let žijí v Aruši pod Kilimanjarem. Moc milí lidé tihle Streetusovi.

Dorazili jsme tu dnes po poledni s Leošem Cáskem na naší pravidelné návštěvě projektů v Etiopii a Tanzanii. Našli jsme zde pro nás tak důležité věci, jako sprchu, hezké zázemí, čisté postele a dokonce internet, skrze který se budu snažit tento úvodník poslat. Přeci jsem to Vláďovi slíbil. Ano, na mnohé věci jsme si téměř otrocky zvykli. Nedokážeme si představit život bez těchto pro nás tak důležitých věcí. Máme práci, peníze a bydlení, jezdíme auty, žijeme v pohodlí a hygieně, pociťujeme uspokojení z našeho života. Mnohé “nehezké věci”, jako třeba přítomnost štěnic, švábů a jiného hmyzu, známe spíše z vyprávění našich rodičů, těch starých rodičů, kteří ještě pamatují druhou světovou válku. Ano, mnohé věci dnes neřešíme. Z kohoutků nám teče čistá a pitná voda, v obchodě kupujeme hygienicky balenou stravu, užíváme sociální a zdravotní zabezpečení a v nemocnicích nás čeká profesionální pomoc.Nechtěl bych tímto článkem navodit dojem, že tyto věci, na které jsme si zvykli, jsou špatné nebo dokonce, že bychom se měli cítit vinni, že jich smíme užívat. To ani v nejmenším. Naopak, chtěl bych vás povzbudit, abychom si těchto věcí vážili a byli za ně Bohu vděční. Dnes jsme po několikadenní návštěvě Etiopie dorazili do Tanzanie. Navštívili jsme projekt v Koffele, který leží v opravdu od civilizace vzdálených místech. Většina lidí zde žije v podmínkách téměř na úrovni doby kamenné, to znamená, že nemají elektřinu a pitnou vodu, žijí v hliněných chýších, nemohou zajít k lékaři, když jsou nemocní. Bez vnější pomoci, především křesťanských organizací, by byli v naprosto bezvýchodné situaci. Při této návštěvě jsem si uvědomil, jak strašné by bylo, kdyby byla z Afriky odstraněna vnější, sociální a humanitární pomoc. Je neuvěřitelné, jak obrovská pomoc je každoročně Africe poskytována. Na každém kroku můžete vidět nespočet různých humanitárních organizací, které povětšinou pomáhají. Jsem přesvědčen, že bez této pomoci, by v mnohých místech Afriky došlo k naprostému sociálnímu a humanitárnímu kolapsu. Bylo mi úzko při pomyšlení, že bych snad mohl žít takovým způsobem, že bych se snad mohl narodit v těchto místech. Jak zvláštní místo k životu je tento svět. Jak různá místa jsou v tomto světě, a všude žijí lidé. Myslel jsem na lidi, které jsme potkávali v poušti, na cestě do Addis Abeby. Jedinou atrakcí pro ně je hlavní silnice, kterou tudy projíždí auta. Když náhodou zastavíte na odpočinek, ihned se kolem vás objeví spousta dětí, jako kdyby se vynořily odnikud. Říkáte si, kde asi bydlí, když kolem sebe vidíte jen polopušť? Na druhé straně musím uznat, že pro nás mnohá místa Písma ztratila smysl. Například Příběh o samařské ženě. My jej dnes ani nemůžeme prožít. V naší zemi dnes ženy nechodí pro vodu. Jen otočíme kohoutkem a máme vody kolik chceme. Musel jsem myslet na zástupy žen v Etiopii, které jsme viděli přicházet pro vodu k řece nebo ke studnám. Jedna taková žena kdysi přišla ke studni, když u ní seděl zvláštní muž. Řekl jí, že to on má moc dát jí napít vody, po které už nikdy nebude žíznit. Jak nádherný příběh a jak reálný mi připadal v kontextu s těmito od civilizace vzdálenými místy.Při cestě do Koffele jsme zastavili na jednom místě, kde kromě suchých velice řídce rostlých stromů nebylo nic, jen suchá tráva a všudepřítomný prach. Tu k nám přiběhly dvě malinké dívky v roztrhaném a velmi špinavém oblečení, bosky a s nadějí v očích, že jim tito divní bílí lidé darují alespoň nějakou minci. Dozvěděli jsme se, že jsou to muslimky (celá tato oblast byla muslimská) a že jdou někam koupit chléb. Mohlo jim být tak osm nebo devět let. Pomyslel jsem si, co tyto dívky v životě asi čeká? V okolí jsme viděli mnohé veliké hroby z betonu, to proto, aby hyeny nevyhrabaly kosti pohřbených lidí. Myslel jsem na to, jak zvláštní to je, že se někdo na takovém místě narodí, aby zde prožil ten svůj život, život plný různých maličkostí, radostí, možná lásky k nějakému člověku, aby pak ve stáří zemřel a byl pohřbem pod velikým a těžkým hrobem na tom stejném místě, kde se narodil. Tu jsem si uvědomil, že život je stále stejný na všech místech světa, jen ty kulisy kolem lidí se mění. Lidé žijí svůj život (méně nebo více kvalitní) plný různých drobných příběhů a ještě drobnějších situací, aby pak, až se naplní jejich čas, zemřeli na tom stejném místě kde se narodili. Na cestě zpět do Addis Abeby jsme viděli dědečka, jak samoten táhl na hřbitov rakev, zřejmě se svou ženou. Šel velmi pomalu, protože nemohl tuto rakev na vozíku utáhnout. Zdálo se mi, že plakal. Ano, lidé žijí a umírají. Rodí se, aby se ukázali na této zemi jen na malinkou chvíli a pak se na ně zapomnělo. Tak smutný se život může lidem zdát a takový doopravdy život bez Boha na tomto světě je, ať již probíhá mezi jakýmikoliv kulisami.Bratři a sestry, chci vás potěšit, že evangelium, které nám Bůh svěřil, je tou nejnádhernější  a nejvzácnější zvěstí. Je jako polibek lásky našeho nebeského Otce, který si nás zamiloval. Bez této zvěsti by se tento svět stal naprosto smutným a marným místem. Jak nádherný dar nám Bůh v Kristu daroval. Když nám Bůh dal tu milost, že můžeme užívat požehnání a bohatství, buďme za ně vděční a podle slov Písma se dělme s těmi, kteří je nemají. Vždyť to, že tyto věci máme, je jen a pouze Boží milost. Modleme se i za ty, kteří trpí ať nouzi, nebo pronásledování, protože totéž může potkat i nás. A nade vše buďme vděční, protože Bůh nás ve své milosti nesmírně požehnal ve svém synu Ježíši Kristu. Dal nám ze své milosti poznat svého milovaného syna, který se jen ze své nekonečné lásky za nás obětoval.

Jaromír Bílý