Ten den bylo sychravé podzimní počasí. V měsíci říjnu nic neobvyklého. Pro mě však byl tento den zvláštní. Seděl jsem v modrém Oplu Vectra a zamyšleně sledoval krajinu míhající se za oknem. Kromě tlumeného zvuku motoru byl v autě naprostý klid a to i přesto, že jsem měl tři spolucestující. Asi dvacet metrů před naším vozidlem si to uháněl stříbrný Opel Zafira, v němž byli další čtyři lidé naší osmičlenné výpravy.

Cílem naší cesty bylo město Mukačevo ležící v oblasti podkarpatské Ukrajiny a jeho okolí. Jeli jsme navštívit tamní romské tábory, kde jsme chtěli povzbudit místní křesťany a předat jim i nějakou materiální pomoc.

Většina členů našeho týmu neabsolvovala podobnou misi poprvé. Úplným nováčkem byla pouze jedna dívka a já. Měl jsem velmi smíšené pocity. Na jednu stranu jsem chtěl být užitečný na Božím díle, ale na druhou stranu jsem si říkal: „Co já jim tak asi můžu dát? Raději jsem asi měl nechat místo někomu jinému, povolanějšímu než jsem já. Já, jenž má dost problémů sám ze sebou. Natož abych pomáhal z problémů druhým.“

S podobnými úvahami a pocity jsem se octl na hraničním přechodu mezi Slovenskem a Ukrajinou. „Tak, teď to už začíná, hin sa hukáže“, říkal jsem si v duchu.

Na hranici nám- ekonomicky vyspělejším Čechům- neumožnili okamžitý průjezd, jak by se mohl někdo domnívat. Zastavili nás a podali nám takové malé formuláře. Museli jsme tam napsat mimo jiné důvod, proč chceme na Ukrajinu, i přesnou adresu, kam máme namířeno. Hmm, to je zajímavé, uvažoval jsem, něco podobného jsem vypisoval při vstupu do USA. Ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, moc mi to Ameriku nepřipomínalo.

No, co se dá dělat, opsal jsem od svých zkušenějších kolegů, co se dalo a formuláře jsme odevzdali k prozkoumání. Poté, co náš šofér ujistil zvídavé celníky, že nevezeme žádné zbraně ani drogy, jsme jeli dál. Okolní příroda se nijak zvlášť nelišila od té, co jsme mohli sledovat na Slovensku. Přesto jsem si uvědomoval, že se nacházím v cizím neznámem prostředí.

Netrvalo dlouho a vjeli jsme do nějakého města. Že se jedná o Mukačevo, jsem musel našemu řidiči věřit, protože mě samotnému azbuka nic moc neříká. Koneckonců zažil doby, kdy u nás byla Ruština vyučována povinně. Po chvíli jsme odbočili z hlavní silnice a pokračovali vedlejší cestou, která měla končit u domu ukrajinského pastora. Tam měla být naše základna. Cesta zprvu kvalitní se najednou vytratila a byla nahrazena něčím, kde šlo jen o to, odhadnout který výmol bude pro auto nejšetrnější. Naštěstí šlo o krátký úsek. Zastavili jsme před poměrně velkým domem. Jen co jsme se vysoukali z auta, byli jsme vřele přijati pastorovou ženou a jejím synem.

Protože se nejednalo o nafukovací dům a večer již pokročil, čtyři z nás byli transportováni do nedalekého bytu, kde měli nocovat. Ostatní, mezi nimi i já, měli tu čest zůstat v domě pastora. Naši hostitelé nám přidělili ložnice a zatímco jsme se zabydlovali, paní domu neváhala a uvařila nám večeři.

Musím uznat, že paní domácí byla znamenitá kuchařka. I když jsem většinu pokrmů jedl poprvé v životě, chutnaly mi natolik, že jsem měl občas problém se zabrzdit. Po selhání brzd pak přišly na řadu žaludeční kapky- ty mi už tak nechutnaly.

Kromě výborné večeře se už ten den nic stěžejního nedělo a tak jsme se postupně odebrali na kutě. Usínal jsem s očekáváním, co asi zítřejší den přinese. Zítra totiž byla v plánu návštěva romského sboru v Seredni. Takže tu pro nás podstatnou tvář Ukrajiny jsem měl teprve poznat.

Druhý den po snídani dorazili zbývající členové naši skupinky a měli jsme čas, kdy jsme společně vzdávali chválu našemu Králi a předkládali mu celý den. V tomto prostředí to bylo něco přirozeného, neboť jsem nevěděl, co přesně mě v romském táboře čeká a určitě jsem tam nechtěl jít bez Božího požehnání. Po dobu našeho působení na Ukrajině jsme to považovali za velmi důležité, mít toto ranní ztišení.

Mám za to, že je to velmi důležité i v našem křesťanském životě, mít vyhrazený čas, který budeme trávit před Bohem.

Ten den jsme pak byli ve městě; bylo vidět, že ani Ukrajina neodolává západním vlivům. Také jsme navštívili dva z romských pastorů. U nás se na Rómy dívá mnohdy hodně přes prsty a mluví se o nich ve všem spíše negativně. Když člověk žije v takovém prostředí, mnohdy to- i když se brání- ovlivní jeho pohled. Nikdy předtím jsem u žádného Róma nebyl a tak jsem vycházel z toho, co jsem pochytil. Například občas jsem slýchával, že má někdo „v chaupě jako u cygunuf“. Myslelo se tím, že příliš neholduje uklízení. A tak z různými zdeformovanými představami jsem vstupoval do skromného příbytku romského pastora. A světe div se, v místnosti, která vypadala jako menší obývák, byl vzorný pořádek. Hostitel nám ochotně nabídnul sušenky a sodovku. Mimo jiné jsme mohli naslouchat příhodám, které zažil s Bohem. Byly to opravdu dost mocná svědectví. Musel jsem se v duchu stydět za některé své hloupé představy. Také při druhé návštěvě jsem musel zavrhnout většinu svých dřívějších představ.

Navečer konečně přišel okamžik, který jsem s napětím očekával, a sice služba v romské modlitebně v táboře Seredně.

Už bylo šero, když jsme míjeli tabulku s nápisem Seredně. Byl jsem zlehka nervózní, ale samozřejmě jsem se snažil nedat na sobě nic znát. Po chvíli jsme začali rozeznávat siluety nevelkých stavení. Modlitebna byla nedaleko. Před ní postávala skupinka dětí. Asi moji předchůdci v nich zanechali dobré vzpomínky, neboť jsme parkovali za dětského skandování: „Češi Češi“- něco podobného jsem jim aspoň rozuměl. Teď bych si měl hledět toho, abych nepokazil jejich očividně kladný názor na Čechy.

Opustili jsme vozidlo a chvíli jsme se zvědavě navzájem prohlíželi. Z modlitebny k nám mocně doléhal zvuk nefalšovaných romských chval. Vedoucí vydal drobné organizační instrukce a už bral za kliku, hrnul se dovnitř a ostatní za ním. Nezbývalo mi, než je statečně následovat. Modlitebna byla skromně zařízena. Procházeli jsme uličkou mezi řadami laviček s pohledy několika desítek očí v zádech. Ve předu byla volná lavice, kterou jsme neprodleně obsadili. V modlitebně převažovaly spíše starší ženy se šátky na hlavách, několik mužů a sem tam šlo zahlédnout nějaké dítě.

Už při vstupu jsem mohl cítit, že jsme vítaní a že jsou rádi, že jsme zde. Žádné zamračené pohledy nebo postoj typu: „Co ten tu chce.“ Vepředu bylo několik chváličů a taky pár hudebníků a hlasitě chválili Boha. Styl jakým chválili Boha se mě dotýkal. Určitě měli mnoho svých problémů a dokonce bych řekl, že ještě větší, než řešíme my, ale přesto dokázali upřímně oslavovat svého Pána. Byla v tom síla.

Myslím, že se v tom máme hodně co učit. Kolikrát dovolíme problémům ovládnout nás natolik, že se ani pořádně nedokážeme soustředit na Pána. Pak ani nejsme schopni vzdát mu chválu, jenž mu právem patří, a která není ovlivněna našimi momentálními pocity.

Také se mě dotklo, že i když valná většina z nich asi nebyla příliš vzdělaná, nebyli příliš voňaví, mnohdy když se usmáli, chyběli jim zuby, dokonce někteří ani nebyli moc hezcí, přesto jsem vnímal, že jsou v Božích očích velmi vzácní. Musím podotknout, že nám s těmito lidmi bylo opravdu krásně. Bylo vidět, že z lidského hlediska toho moc nemají a přesto toho mají mnohem více než někteří, kdo můžou mít vše, na co si vzpomenou, a přesto jsou nespokojeni. Možná je okolní lidé odepsali, ale Bůh to určitě neudělal.

Nezáleží na tom, co máš nebo nemáš, jestli máš vysokou nebo jsi nedokončil základku, jestli jsi méně hezký nebo více, dokonce ani nezáleží na tom, co si o tobě myslí druzí, prostě Bůh tě miluje takového jaký jsi. On není omezen našimi nedostatky. Naopak, věřím, že právě v našich slabostech se zjevuje Jeho síla - pokud Mu ovšem dáme šanci.

Také jsem si ověřil, že nezáleží ani na množství. Na shromáždění v Sabattini nebylo mnoho lidí a přesto tam byla vnímatelná Boží blízkost. Asi největší, kterou jsem tam zažil.

Další věc, kterou jsem pochopil, když náš tým sloužil slovem, bylo to, že je velmi důležité nechat se vést Pánem, dát prostor Jemu. Jedině On přesně ví, čím kdo prochází a co zrovna potřebuje slyšet. Je potřebné, abychom se učili naslouchat Jeho hlasu. Abychom mluvili a dělali, co chce On, ne co si myslíme, že by mohlo být v dané chvíli vhodné. Prostě abychom vždy dokázali vystihnout, pro co je zrovna čas, jestli budovat nebo bourat, dávat nebo brát, atd. Jedině tak se Bůh může postavit za nás. Vím, že se v tomto směru ještě musím hóóódně učit.

Zaskočilo mě, že jsem přijel, abych dával a přitom jsem spíše přijímal.

Následující dny jsme navštívili ještě čtyři rómské shromáždění a všude jsem to cítil podobně. Máme se od nich v mnohém co učit. Byl jsem nucen přehodnotit své dosavadní názory na Rómy. Jsou to skvělí lidé - jako ostatně všichni, kteří upřímně jdou za Bohem.

Odjížděl jsem povzbuzen a s novým odhodláním. Vím, že aby si mne Bůh mohl skutečně efektivně používat, bude mít se mnou ještě spoustu práce. Chci být vnímavým studentem v Jeho škole. Jsem vděčný Bohu za tuto zkušenost, kterou jsem mohl zakusit.

Daniel Stryja