Možná si řeknete: „Jarku, co je to zase za název, to jsi nemohl vymyslet něco lepšího?“ Vím, že možná mnohým z vás připadá tento název divný, ale když jsem uvažoval o tom, co bych chtěl tímto článkem vyjádřit, nic lepšího mě nenapadlo. Mnohokrát se lidé snažili připodobnit církev k různým věcem. I v Bibli je mnohokrát mluveno o církvi jako o „těle Kristově, stavbě, nevěstě, chrámu Ducha svatého nebo o domu Božím“.

Mě osobně ve vztahu k našemu sboru napadla tato tři přirovnání. Kým jako sbor jsme, nebo lépe řečeno, čemu se náš sbor nejvíce podobá? Vím, že jsou v naší zemi různé sbory. Každý z nich má svou vlastní charakteristiku, vůni, svou atmosféru, své dobré i špatné vlastnosti. Nejprve musím docela zřetelně podotknout, že žáden sbor na této planetě není dokonalý sbor, protože je tvořen chybujícími, nedokonalými lidmi. Jsou pouze někteří lidé, kteří si myslí, že buď založí, nebo najdou ten dokonalý sbor. Je to utopie.

Pokud jsme v tomto těle, pak vždy budeme čelit nedokonalosti, selhání nebo nedůslednosti. Toto samozřejmě neříkám proto, abych omlouval chyby křesťanů, zvláště pak vedoucích, ale naopak. Mou touhou je, aby můj život i život našeho sboru, ve kterém mne Pán ustanovil za jednoho ze služebníků, rostl jak v duchovní oblasti (užší a zanícenější společenství s Pánem), tak i v oblasti tělesné (noví obrácení křesťané, kteří následují Ježíše Krista a věrně mu slouží). Přesto jsem zvláště v poslední době uvažoval nad tímto sborem, a zvláště nad jeho charakteristikou. Možná mám jednu výhodu, že jsem přišel do tohoto společenství z jiného sboru a tudíž mám možnost vidět věci, na které si možná jiní zvykli, nevidí je, a přesto nemusí být správné a potřebují změnu.Některé sbory mi velmi připomínají parní stroj. Mají obrovskou kinetickou energii. Pohybují se na jakékoliv místo s obrovskou energií, hlukem, všude je plno dýmu a páry. Takovéto sbory jsou plné síly a valí se dopředu s obrovským rachotem. Mnohé letniční a charismatické sbory mají zčásti tuto charakteristiku. Takovým nechybí horlivost, zápal, až „dokud nám vydrží palivo.“ Za palivo pak slouží různá na pohled hezká a zajímavá učení, efektní způsoby, při nichž se někdy klade větší důraz na formu, jak se věci dělají, než na obsah. Bůh ovšem nechce naši sílu, náš pot nebo snahu, která je poddána naší vůli nebo lépe řečeno svévoli. Písmo říká v žalmu 147: „Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.“ Viděl jsem mnoho zklamaných křesťanů, kteří prošli tímto druhem sborů. Někteří z nich jsou již nadosmrti poznamenaní, nemocní a deformovaní a člověk, který se s nimi setká je zavalen zklamáními, haldou kriticizmu, negativizmu, odpadnutí, hořkostí atd. Ano často se z takovýchto sborů stávají obludná monstra, která se od slabších dílů postupně rozpadají a se kterými nelze nikam pohnout. Horlivost a osobní oběť je jistě velmi dobrá, naprosto však není důkazem toho, že objekt, pro který horlíme a pro který se obětujeme, je pravda.

Jiné sbory mi připomínají horkovzdušné balóny. Jen trochu přitopíš a už je nedostaneš na zem. Tyto sbory nejsou uzpůsobené pro pohyb po zemi. Jediný směr, kterým se dokáží pohybovat, je směr vzhůru, a pak, hurá, ať nás to zanese kam chce. Tyto sbory jsou známé svou nepraktičností nebo nečinností, neochotou ke změně, snílkovstvím a nedostatkem střízlivosti, extremizmem a nevyvážeností, nesoučasností a předuchovnělostí. V mnohých věcech duchovnější než sám Pán. Lidé v takových sborech dokážou zduchovnit skoro všechno, někdy naprosto tělesné věci a naopak věci, které jsou duchovní, jako třeba zodpovědnost, vykazatelnost, vytrvalost, věrnost ve službě, bezúhonnost, ochota ke změně se chápou jako nepodstatné, protože se o nich nemluví. Takováto společenství jsou známá někdy naprosto bizarními svědectvími a podivnými praktikami, při kterých jde někdy člověku mráz po zádech. Dalším rysem takovýchto sborů je falešná pokora, pokrytectví, uzavřenost, soběstřednost a nesrozumitelnost pro nezasvěcené (rozuměj tím nevěřící), neaktuálnost, kdy se komentují věci, které nikoho nezajímají, a odpovídá se na otázky, na které se nikdo neptá.

Pak jsou sbory podobné plachetnicím. Plachetnice jsou nádherná plavidla. Nejsou poháněny lidskou snahou nebo silou, alespoň co se týče pohybu vpřed. Malinké kormidlo ovládá obrovskou loď. Jsou výrazem nádhery a elegance v plavbě a ukázkou toho, že je možné využít sílu větru k pohybu. Při plavbě nenadělá hluk a je schopná plout jak po řekách, tak po hloubkách oceánů. Když přestane foukat vítr, stojí, když se vítr zvedne, pluje. Vždy, když myslím na tato nádherná plavidla, připomene se mi citát jednoho bratra, který řekl: „Bůh nechce, abychom to někam dotáhli, ale abychom se nechali vést.“ I přesto, že pohyb vpřed obstarává vítr, je potřeba mnohem větší energie a koordinované práce k tomu, aby tato loď mohla plout, než u parního stroje nebo balónu. Myslet si, že na plachetnici panuje nečinnost je iluze. Prací lodníků je však pouze to, aby loď uzpůsobili a připravili k tomu ,aby mohla zachytit vítr a použít jej k plavbě. Velmi mi to připomíná církev - církev, která nevyužívá svou sílu a energii k tomu, aby se pohybovala vpřed, ale která se naučí napnout plachty Duchu svatému a kde lodivod zná směr a cíl cesty. K čemu se tedy nejvíce podobá tento sbor a naše životy? Jsme jako parní stroj, kterému došlo palivo, nebo jako balón naprosto nepraktičtí a podivní křesťané, nebo jsme jako plachetnice, která napíná plachty Duchu svatému a touto silou se pohybuje vpřed? Pracuje v jednotě a harmonii a ví, kam pluje a jak se tam dostane?Myslím, že nám ještě mnoho chybí k tomu, abychom byli podobni tomu třetímu případu. Spíše nacházím charakteristiky těch prvých dvou, ale pevně věřím, že nám Pán dá milost, abychom se stávali více podobni tomu třetímu příkladu. Otázkou ovšem zůstává, zda to chceme a zda jsme ochotni ke změně.Prosím, modlete se společně se mnou za tuto věc

Jaromír Bílý